Jak můžeme žít vzpřímeně, když pohrdáme vlastní vinnou? Jak můžeme chtít bojovat, když si každej zaplatil svou lobotomii? Ukazovat dlouhým prstem do kouta a páchnout slabostí. A nepřítel zatím stojí za zády, ale tvář má jako my. Tohle zasraný ticho, i když každej z plna hrdla křičí. Tak mi někdo povězte co je pravda a co lež? Kdo nám tak obratně vysvětlil co je hnus a co je zlatý. Vyrovnanej život jak pravidelná výplata, pravidelnej sex a pondělní pláč. A zodpovědnost ta je přece k ničemu, když Kristus zemřel již před lety. Tohle zasraný ticho, i když každej z plna hrdla křičí. Škoda, že vám nikdy nepovím, co je pravda a co lež? Patrně zemřeme hloupě až do posledních chvil cítit se jako obět. Zakonzervováni do své pravdy, zbabělý jako malé dítě. A velký kecy o revoluci se rozplynou jak virus tak dobře živenej vlastním strachem, vlastním strachem z poznání. Proto anarchie nikdy ne pro všechny, ale jen pro věčného bojovníka.