S uspávankou dešťů vplouvá k nám říjen, láska má ta tam, já zůstávám míjen a sám. Zelenou náruč bříz podzimní vítr sčís. Hořký úděl, smutná řádka dní, říjen a já, oba jsme svým steskem nápadní, říjen i já. Ve větvích torza hnízd, ze kterých lze však číst: Já dál větřím jarní tání i své šťastné zmrtvýchvstání, slunovrat zas přijde k nám, tu víru mám, svůj splín zhojím příští láskou a dnům října sbohem dám. Prozatím však stůněm nad sklínkou říjen a já, kvůli trablům s jednou blondýnkou zní mé: co já? Torza hnízd skrývá dým, z něhož číst tajně smím: Já dál věřím v jarní tání i v své šťastné zmrtvýchvstání, slunovrat zas přijde k nám, tu víru mám, svůj splín zhojím příští láskou a dnům stesku sbohem dám. Já dnům stesků sbohem dám!