A byly taky dny a noci kdy jsem se choulil až u střechy a pomalu si opakoval všechna možná slova abych je nikdy nezapomněl ne že by se to mohlo stát ale co kdyby říkal jsem si co kdyby A mohl jsem na prstech jedné ruky spočítat okamžiky kdy se mi podařilo se opravdu pořádně nadechnout a v záklonu s očima třeštícíma až někam za nebe A deprimující dlouhé výdechy které vypadaly že nikdy neskončí a najednou jako když utne a já dostal strach jestli to nebyl ten památnej ten poslední nad tím se dalo jen kroutit hlavou ale chápavej shovívavej úsměv jsem ze sebe nikdy nedostal protože to všechno bylo moc a moc nahý ostrý a opravdový nebyly rezervy ani místo pro pokyny nápověda se nekonala žádný zkoušky všechno jelo buď anebo i kdyby se ta střecha měla rozletět daleko ode mne A taky jsem si zoufal nad hlubinou temného Dvora když oněměl někdy jsem ho sledoval až do svítání až do úplného prochladnutí kdy jsem dospěl k okamžiku totálního klidu a smíření kdy mi vadil i jediný pohyb který jsem musel vykonat abych se uhasil abych na místě neshořel ohněm tak čistým a jasným že šlo o oči Tyhle vrcholy klidu byly nejkrásnější leč pomíjely to bolelo a znovu mě to tisklo až nahoru ke střeše k dalšímu choulení a jektání V takových spirálách se nedalo ani pořádně stát A byl jsem celý zmatený a posekaný z neurčitého pocitu že jsem něco nebo někoho ztratil že mi něco nebo někdo chybí a tak jsem sám pro sebe Usadil se mi prach na čaji Jen tak mimochodem – téměř potají Už jsem se nenapil – bylo mi líto Rozbít tu mozaiku pavouků Pustil jsem si Missu pastorale A koukal z okna – hledal krále Nic – jen Dvůr a jícny oken A Měsíc zíval bledým okem Kde jsem ztratil svýho krále? V nemocnici nebo na bále? Samý Amen Amen a ve Dvoře je jenom kámen Co se stalo s malým králem? Žádná stopa žádný vzkaz Jenom pára nad kanálem Žít zas život nadoraz A nespoléhat na obraz Obraz lže a jen se vlní Na něm král a bez brnění Tak pij čaj s prachem Do dalšího rozednění Byla to doba uvědomování si věcí a rozdílení důležitostí, co je pro mne dobré a co ne. A ptal jsem se: "Když to všechno vydržím, bude mi líp?" A ozývalo se: "Samozřejmě, že ti bude líp! " bude ti líp nebo každopádně ti bude jinak a ještě třeba ti bude všelijak a rozhodně ti bude nějak – nějak ti zkrátka bude…" A to jsem potom usínal do průsvitných snů. S rukama nad hlavou, jako bych padal z výšky. Ze střechy. Ale z jaké střechy?