Možná už připadám ti smířený…
dech někdy jen tak tak popadám,
ale můj hněv je namířený!
Jak nahý tu stojím
a kolem jen trní,
strach uškrtí mě jako had,
mám strach, že se bojím,
všech těch bez poskvrny,
co říkají: „co víc si přát?“
tak co víc si přát?
Možná už pozdě je,
když „chyťte zloděje!“
zloděj řve hlasitě
a ty nasloucháš.
Potom tě přiměje
vzdát se své naděje,
slíbí, že spasí tě,
když na to máš…
zlo k nám prý plazí se
a nikdo to nevidí,
vždycky je čeho se bát!
Krize přechází do krize,
tak jak chceš víc od lidí,
co říkají: „co víc si přát?“
tak co víc si přát?
Písknou – kdo neskáče,
jak hrají tlampače,
dřív nebo později
vždy pochopí.
Bez práce koláče
slíbí ti poutače,
paxe ti vysmějí,
řeknou: „jen pij!“
a tak je mi do pláče,
kdo hlídá hlídače?
Ten, kdo před zloději
se nevzchopí.
Pak najme pátrače
a stejně to odskáče
ten, koho přimějí
ať oči sklopí!
Xmíchu už je náš svět,
tak proč se chci rozbrečet?
Proč tu jen stojím
a nevím, co s tím?
Komu mám závidět?
Nejde se nevidět
a neslyšet před tím
než navěky spím!
Chtěl bych se rozkřičet,
přidat si na výčet,
že v třetí z třetin
už nepochybím
a než začne odečet,
zkusím tu nebrečet,
dobře – už mlčím,
to snad ještě smím!
Tak co víc si přát?
