Vodou smíváš z rukou prach, špína drží jako šmír, vdíš krev ve vlastních šlápotách, utíkáš až za vesmír, tajně všem se můžeš smát a doufat, že tě nechytí, v hlavě plán na další atentát svou duši zabít k přežití. A tak ji spoutáváš, ona ví, že se mýlíš, jen oči zavrá, neslzí. Rány bičem, přitlač víc, ať pochopí a sklopí zrak, žádný vzlyk, to ticho drásajíc napíná jak napínák, nesneseš pohled do očí, ty rány spějí k ubití, nechceš být tím, kdo duši zotročí, musíš ji zabít k přežití. Spoutaná čeká až pochopíš, co je příliš a v duši díra omrzí.