Už vím, že se to stává pláč to nespraví,
Lásko nebylas si zas tá pravá, 
Jaká jsi byla pánbůh ví.

Stín mi na stůl padá, prázdnej kalamář,
Co psát mě stejně vůbec nenapadá, 
Abych nebyl sprostej lhář.

Dávnu budu v limbu až jednou pochopíš,
Když hřmí z cumulonymbů, 
Že jsem to já a to tím spíš.

Že vím kam plavci mizí když čas je odejít,
A proč je Atlantída marnou vizí, 
Proč tahle píseň musí znít.

Má loď je bez posádky jak prázdnej sarkofág,
Můžeš zkusit přečíst mezi řádky, 
Kdo z nás je loď a kdo je vrak.

Mé zprávy neochvějně míří na sever,
Že bluodím, za to milá neproklej mě,
To jen proud má jinej směr.

Dávnu už jsem v limbu a tak snad pochopíš,
Když hřmí z cumulonymbů, 
Že jsem to já a to tím spíš.

Že v dýmu cesty mizí a dál už nevedou,
Ten dým je co se kdysi zdálo ryzí,
To počítám i lásku tvou.