Jdu ulicí sám, nevím kolik toho vypil,
je tma, nikdo nikde, město duchů a já úchyl.
Snažím se vzpomenout, odkud vlastně přicházím,
vím, že jedu rým za rýmem, o post krále se ucházím.
S nikým dobře nevycházím, nic neposlouchám,
vím kam jdu i když nejde vidět cíl, únavou sípám.
Vlhko leze mi pod hadry, pocit co mě sere,
jako když potil jsem se v práci, špína lepila se na mě.
Čumím do země, sílu zvednout hlavu nemám,
Jdu krok za krokem, pořád v sobě něco hledám.
Myšlenky a vzpomínky na život, jdou mi hlavou,
ignoruju bolest já nikdy nepadnu únavou.
Je únor, chlad, jaro v nedohlednu,
vidím v šeru postavu, jde proti mě já neuhnu,
nikdy jsem neuhejbal tak proč teď bych měl?
To můj život je splín co do samoty mě zavřel.
Hledám smysl, hledám východisko,
každej den vzpomínám na svoje rodný sídlisko.
Bojovali jsme všichni za jednoho, za jeden svět,
ale čas už tohle všechno dávno zamet.
Zamykám se před vším do prázdnoty svýho těla,
ale kde to jsem, vždyť já chci být zase ten já.
Doba minulá je víc vzdálená budoucno není,
Musím se smířit s tím, že navždy opustilo mě snění.
Jdu dál, sám, zavírám oči nad samým sebou,
zavírám mysl a myslím jak mi bylo s tebou.
Vždycky jsem si říkal, že jsem nesmrtelnej,
teď modlím se abych si lhal ten můj život celej.
Věčnost mě provází, mládí mi schází já stárnu,
nemyslím už na pipiny, myslím na urnu.
Nechci dýchat hlínu, chci bejt popel a zmizet,
aby už nikdo nevěděl o mě všechno od A do Z.
