E

1. Ráno otevřel jsem okno ven, tak bílej den,

           A                   E

   že jen nevěstu, a moh' se brát,



   na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven

        F#                    H

   jak nad Vltavou Pražskej hrad,

            E

   ráno je naděje, co neumírá před polednem,

         A                 G#

   když do oběda nevyjdeš ven,

              A                    E

   jukneš se na teploměr nálady a podle pole

      H               E

   s novinama začneš den.



                    A

R: Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,

                   E

   co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání,

                         H

   jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej,

                        E

   když se mu u srdce blejská.



2. Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den,

   že jen nevěstu, a do pekla moh',

   tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor,

   co vrší se jak v létě stoh,

   moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den,

   do oběda času dost,

   jak z jinýho století, jak vnucenej sen

   si připadáš, jak špatnej host.

R:

R:

R: