Slunce klesá do mraků, blíží se devátá hodina, je to zázrak zázraků den když takhle usíná. Sedíme a tajeme, srdce jako z tvarohu. Na pasece zelené pozorujem oblohu. Náhle cosi zaslechnem, něco se k nám blíží z dálky. Hrůzou ani nevzdechnem jsou to velký, těžký tanky. V sekundě každýmu z nás došlo, že je po legraci. Celej kopec se otřás oslnivou detonací. Naše duše bez těl plujou časoprostorem. Nikdo neví co vlastně chtěl, nic už totiž nepotřebujem. Všechno tu probíhá nenásilně a plynule, náhle chápem všechny omyly z životů minulejch. Potkáváme příbuzný a známý co už dávno zemřeli. Přichází blíž a povídají si s námi, nic nás od nich nedělí. Jak volná a nenáročná je duše bez těla, všechno má ačkoliv nic nechce a nic nedělá. Vůbec nic nás netíží a vůbec se nám nehnusí, že naše těla někde leží roztrhaný na kusy.