Noc byla. Usnout nemoh’ jsem, To z míry by jistě přivedlo i mudrce.– Škoda, že v mládí ztratil jsem skvost víry a nemohu si zaklít od srdce! Noc byla věčná jako hloupost lidská a jako život byla zoufalá. V hlubokém tichu píseň elegická na struny srdce hořce zahrála. Peřinu shodil jsem, své šaty zvedal jsem ze země a byl jsem brzo v nich. Chvíli jsem v kapsách marně sirky hledal. Pak zaskřípěl klíč v dveřích domovních. Manželé řádní u manželek spali, mír tichých srdcí vanul nad nimi. V hospodách ještě politizovali muži se zájmy všeobecnými. Přivřel jsem oči. V dálné výši slyšet údery křídel bylo příšerné. Z moudrých a známých předpokladů vyšed jsem viděl, jak je všechno titěrné: boj o život a blaho jedince, za ideály statky národa hrdinný čin, psí něžnost k milé dívce, umění, syfilis a svoboda. Z bordelu zněly ke mně hlasy ženských, vábících smíchem vilné samečky. Jak prapor míru z oken kasárenských komisní bělaly se podvlečky. Z města jsem vyšel. Šel jsem podle řeky, a vrby, chtějíce mne poděsit, volaly na mne posměšnými skřeky: Příteli, bratře, pojď se oběsit!