Jak úsměv ve psí tváři, jak zbytky z lodních vraků se na mě zdola tváříš, vzbouzíš se za soumraku. Já byl tvůj Kormidelních, co s tebou jednou jel, společně přes útesy se v matu řítit směl. Čekalas asi více, já nečekal jsem nic, v té noci bez půlnoci, zkulatěl půlměsíc. Ztrácí se síla v listí, vždyť předčasně opadává, zase nejsme děti štěstí, proč se to vůbec odehrává. Já nikdy nechtěl jsem být, jen součást potů z těla, kterým si přes oceán pocitů přeletěla. Teď dva tady spolu, půjdeme kolem ráje. Ty s tím psím obličejem a já hrdinou báje. Ze spoda zdá se dolů, nikdy nic neupadne, jen tahle vteřina, co nikdy neuvadne! Ztrácí se síla...