Déšť dlouhý, mlčenlivý vzbudil bahno ze dna Čtvero řečišť splývá v kalnolkavý tón Lesk věcí rezivých jak němých běsů bělma Údery kapek v louže – znělý z masa zvon Ten zvon je odlitý z těl předvčerejších králů Již s hlavou skloněnou zítřejší věže staví Tne rytmus jateční do železničních valů Hlemýždi na vagónech – mystikové praví Maso času – pulzující bezešvé Maso času – v květináčích u popelnic ve výdutích pustých parků rodný nádor na ničem Maso času – bytní, jak je pojídáno nenasytná socha cesty déšť, do něhož padá zem V Umbrtkův záklon Šlachu coby strunu Živoucí tětivu Na nehynoucí slova Vkládám ú s hrotem Šedodárnou runu Sevře ji ozvěna Nabiji pána znova Déšť jitří vzpomínky Jež těžkým vousem hladí Přejíždí po děloze Z níž se chodí zadem Kdysi jsme coby šípy Měli písmo hadí Kdys bylo Petrohradí Skartoslavným sadem Tam vládly stíny A bezdomovcův smích Krev zaschla ve skle Na jeho onucích Maso času – bezešvé a pulzující odhrň, barde, nános lící kůži domů, dnů a chtění přilož dlaň na rozechvění bledý barde zlého hlasu studené je maso času Dešťové úponky po břečťanu se plazí Ten stejným pohybem si podmaňuje strom Vyjdeme ulicemi, pod očima nazí Soumračné kvete světlo, v kapkách jeho lom Doteky chladivé tvář smiřují s tou září S korozí akordu, jímž prošly kosti ticha Obrazy míst a chvil se v mysli tvorů sváří Maso však bez marnosti rozporností dýchá