Tam na předměstí šedé smrky Smutné, mezi budovami jsou špinavé Avšak truchlivě zahajují pochod do hor Kde víc bratří pohromadě je A větve do země sytě zelené zdravě rostou Tam na předměstí šedé smrky Duše lidí propastně melancholické A nízké řady domků též směřují do jádra čtvrtí Jež probouzí žal Život již ztratil ten posvátný řád Zde v domech visí kabáty v chodbách zšeřelých Život opustil toto duchaplné místo Vítr nikdy neoblékl se do klidu těchto chodeb Jen slepě poletuje, blouzní po lese Zkrz schřadlý sad jen někdy Prožene se s něhou živlu téměř cizí Uloží stařičkou větev Do vrstev trouchnivého listí Tvosrtvo a duchovenstvo v proudech Klíčí v záhybech kmenů V místech, kde dům vyrůstá ze země Též není barev, není veselí, není pohybu Hřeby zatlučené na zdech, stromech A vítr raněných zanechává V zahradě modrobílé cáry Snad sních či déšť? A okamžiky světla za dne mizí Světla noci jsou ta světla vizí Hněv vlastnosti bouře přebírá A v bouři převlečen jsem já Tu noční bouři, co barvu, skvost svůj, ukrývá A spícím bude navždy cizí Ta bouře, co svahy noci dobývá Zděné labyrinty nejsou záchranou ani hněvem Vysoké stožáry nejsou zákonem ani monumentem Toulám se nocí Zneuctil jsem noční oblouhu V duši však duhu přenáším Její konstrukci bez barev Voda, když dopadá na zem Povolává mě do služeb Než samo Slunce počne práci Tam na dvou místech stojím já V rozpolcenosti své stavím duhy lešení Ze dvou stran od středu najednou Než obarví pak Slunce moji práci Skonávám rychle, když vidím, jak se mraky ztrácí