V ulicích, ve kterých staroba páchne Syrově a mámivě, Potkávám jezdce v mračnech prachu, Mračnech, která víří a jimiž jsou sami protkáni Na prahu záměstí dřevnatí stroje, zatajen je jejich dech V podchodech a průchodech, tvořených plísní omítky a ozvěnou V bahně lesních, polních cest, tak plném kořenů a šeptaného ticha Tam všude vidím ty šedé obrysy. Kráčím po jejich stopách A jako bych šel po spirále o několika středech; Topím se v bolesti a pokrouceném mrazu pustých zákoutí, Aniž bych v sobě nacházel touhu chytati se stébel; Zvířata prchají nocí, nikoliv snad přede mnou Bez jakékoli prosby na rtech. Když projíždí šedá jízda vyhaslými továrnami, Začne v pecích znovu zpívat oheň; Je to zvláštní píseň, neboť plamen cítí, Že již není skutečným Že je pouhou vzpomínkou, odrazem, snem. Jedou tryskem, však zapouzdřena je v nich pomalost, Procítěná pomalost; Místo nehtů mají Žluté listy bříz Jimiž v táhlých pohybech otvírají těla kolemjdoucích A v očích tehdy mají pohled těch, kdo hledají Za hranicemi naděje; Pak v příbytcích, do nichž nebyli zváni Stelou kolébky chvojím Aby tyto později lépe hořely. Tak jako oni naslouchám zdem a letokruhům, Šeptají o vyživující zkáze: Teprve ve zmaru vše srůstá Dřevo - beton - déšť Cihla - hlína - ocel Teprve ve zmaru se schází; Každé místo šedou jízdou navštívené se rozechvěje, Neboť si vzpomene, že skrze něj promlouvá mohutnost města.Pozoruji dům, kterak se učí hroutit se do sebe samého. A hladká maska potměšilá, kterou si síla kdysi nasadila. Aby její tvář čelila bodavým dotekům, Ta maska, jež, věrna svému výrazu, potají vrostla do masa, Stává se zvláštně novou, krásnou krajinou, V níž smutek nachází útočiště. Jejich kroky mne dovedly doprostřed asfaltové pláně Poklekám u zkalené tůně potažené suchým listím Cítím tupé údery v lůně města Hleď - na hladině tančí stín vykácených alejí, rozmetaných domů a vyvrácených bran Hleď - už nikdy docela se nevyspím mé snění proplétá se s bezčasím všedních poutí Hleď - listopad již vykoval z korun stromů černé drápy; nechť připnuty jsou mokrou travou k mým zápěstím! Vysoko nade mnou nepozorovaně vlaje potrhaná zástava Opět potkávám ty jezdce, Jejich tváře Nikoli nepodobné mé; Voda z tůně chutná po dešti, oleji a zasmušilé válce A v továrnách i zavřených a zmizelých Stroje zuřivě pracují a plamen se rozezpívá Na jediný okamžik; Rány sílí, když síla obdivuje svraštělé kmeny Ve stinných zahradách; Hledím na své dlaně Zatímco šedá jízda jede oblohou.