Možná už ráno že jsem špatnou nohou vstával, ten den hned od začátku byl jak blbej vtip. V tramvaji hrůza, ranní špička – prostě nával, jak pátek třináctýho, hororovej trip. Kašlu na práci, jedu rovnou do hospody. Čas mi dnes neutíká, je jak línej had. Žízeň jak trám, a proto po třech beru schody, a co čert nechtěl, rovnou na hubu jsem pad. R: Já vím a jedno řeknu vám: na tyhle věci smůlu mám. Já vím, už ani nedutám, já prostě dneska smůlu mám. Nechci dál pokoušet, sednu si někde v rohu. Spočítám zuby a nadávám na osud. Však sotva přehodím jen přes nohu si nohu, ozve se od výčepu: „Sorry, došel sud.“ Tak aspoň hodím okem k vedlejšímu stolu. Sedí tam sama, možná leze na ní spleen. Když jsem si přised, říkám: „Zvu tě na kofolu.“ Jen zvedla hlavu a pak poblila mi klín...