Jou, jou, jou, jou, už to není to co bejvalo
Jou, jou, jou, jou, to se nám to kdysá bejvalo
Poslední štace
za okny až moc jasný světlo
slyšim v něm pohyb radost co že to
kolem mě však samá deformace
a liský důstojnosti degradace
místností se vznášej cizí pachy
cizí sny záseky depky
cizí stíny a cizí strachy
podivný tváře skučej co po mě chtěj
co po mě chtěj?
skoro nevim co sem byl dlouho nevim kde to sem
jestli je únor nebo červen a jakej je vlastně den
skoro nevim co sem byl dlouho nevim kde to sem
jestli je to všechno cizí nebo můj je li to sen
sestři
já chtěl bych na chvíli ven
Depresivně vír a energicky černá díra
když hledáš mír a to čemu se říká víra
tohle je černá díra
třikrát sto už skoro zhaslejch životů
sdílej tu kolektivní samotu
propadaj v prázdnotu
zběsilý sny nebo zběsilý dny
každej to svý hlavně
pšt tady se spí
a mozek měkne jako peřiny
životy míjej se jak vteřiny
měněj se v bubliny
klepe to na nebeskou bránu
skladiště nepotřebnejch a skoro nesmrtelnejch
propadlejch hrudníků a zkrácenejch šlach
v záseku bloumaj po chodbách jak bludnej holanďan
asi hledaj svý myšlenky roztroušený
nebo svý děti stíny shrbený a zkroušený jsou
časem těžce zkoušený
kam sme se to panebože prohnuli?
moct tak začít zase od nuly
bezesný noci a prospaný dny v nemoci
dlouhý chvíle bez pomoci ve tmě nazí a bosi
polykáme vosy né nenaříkáme
není kam neutíkáme
čekáme či nepoznané poznáme či nepoznáme
až proláme nepopsaně to co známe
v neznámé se stane známe
usínáme
odlétáme
cítivše že chápem dané užuž krámy zavíráme
najednou se nachytáme nechápeme procitáme
přistáváme
přistáváme
