A                   Emi         Emi7          A

1. Nás bylo sedm romantiků netušících, že se všechno mění,

                            Emi              Emi7         A

   a stačilo pár okamžiků, patnáct let, to vlastně tolik není,

         F#mi                      C#mi                     Hmi D 

E7

   však sotva pátek odhoukaj', to pomyšlení každýho z nás svádí:

        A                   Emi       Emi7          A

   svý tělo sádlem obalený napasovat do maskáčů z mládí.



2. Léta kráse nepřidaj' a nevyléčí naše ztuhlý klouby,

   jen v uších pořád zvoní blues, co na mýtinách jazzman vítr 

troubí,

   zas jdeme známým údolím, tak jako v čase naší zašlý slávy,

   a slova městem neředěná snášejí se do vyrezlý trávy.



3. Pak čaj s příchutí jehličí a cigaretu zapalovat třískou,

   a kytaru vzít do klína a zpívat si tu píseň, kdysi blízkou,

   text není žádnej Kainar, dávno víme, že je vlastně hloupá,

   tak proč nám slzí oči, není přece vítr a kouř vzhůru stoupá.



4. A je tu konec víkendu a všechno jako v obráceným filmu,

   každej si schová do kapsy ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu,

   [:  ten uhlík, to je jistota, že všední dny člověka neumoří,

       čas od času se podívá a řekne: je to dobrý, ještě hoří ... :]