Chodívá mi domů poštou smutný psaní, 
začíná vždy dvěma slovy: Bože můj! 
Píše ho má máma přímo z Indiany, 
místo slůvek lásky jenom: Chlapče, stůj! 
o svým neskutečným cíli znovu řádně uvažuj!

Vadí jí, že chodím s holkou s jinou pletí, 
co chodí zpívat džez a s černým bandem hrát, 
ať mě chrání Pánbůh mít s ní ňáký děti, 
nebo nedej Bože si ji z lásky brát. 
Prý o jejím požehnání si můžu nechat jenom zdát.

Rf.: 
Já si nedám vzít, já si nedám vzít svoji holku z New Orleans. 
Já si nedám vzít, já si nedám vzít svoji holku z New Orleans. 
Mám rád kůži ebenovou, když ji vysouká z džín.

Táta můj, co vlastní pár naftových polí, 
nemiluje tmavý barvy ani módu džín, 
z domova mě vyhnal okovanou holí, 
že jsem mu tam přived holku z New Orleans, 
já tátovi dal sbohem i když v duši zůstal stín.

Rf.:
Já si nedám vzít, já si nedám vzít…