Je podzim, úplně první den. Léto odešlo tak náhle, jako když cvakne vypínač a ve vzduchu je taková ta vůně namíchaná z touhy a stesku, budoucnost připlouvá ve vysoké lodi; nahoru není vidět. Má mokrý boty běžec v údolí a taky trochu černý od popela z ohniště a o kus dál školáci s velkejma očima pozorují na cvičáku psi a Slunce se udiveně ptá: "Vy už mě tu nechcete?" A vlaštovky nad řekou. Nebe je tmavý, přiletí mraky - bude pršet. Je podzim, je podzim, je podzim, je podzim, je podzim... A dééšť padá-da-da-dá-da-da-da-dá. A dééšť padá dolů na dvůr. A dééšť padá-da-da-dá-da-da-da-dá. A dééšť padáá... Pořád dokola se opakuje příběh, třebaže zrcadlo ho vrací trošku křivě. Mohlo by to mít všechnu tu sílu a přitom jen trošku míň bolet. "My jdeme do prohrané bitvy, rytíři," říkal mi opatrně Oldřich v otřískané šatně klubu Vagon, "ale není, není, není žádný důvod věšet hlavu! Já mám rád sladký, jenže co s tím vším cukrem co zůstane v těle?" A leží tam přikrytej jako jezdci pod horou. A je podzim, je podzim, je podzim... A dééšť padá-da-da-dá-da-da-da-dá. A dééšť padá dolů na dvůr. A dééšť padá-da-da-dá-da-da-da-dá. A dééšť padáá...