Dědici po mrtvých sami jsou mrtví A dědí to, co je mrtvé Ty jejich knihy a války a strach A klíče k bufetům Kde v tichých vitrínách Okorně kamení šunkové květy Z chlebíčku stává se Trilobit Dědici po mrtvých sami jsou mrtví A to, co dědí, je mrtvé Po čaji pachuť a pochcaný sníh A dláto na salát Nos v těžkých veřejích Přivřený navěky masitou tlapou Věří, že větří, ale Jen bolí Dědici po mrtvých sami jsou mrtví A mrtvé to, co je dědí Do desek náhrobních zarytý dech Vylhaný masopust Na vnitřních venkovech Bezhlavé laloky běhají dvorem Budou z nich jelita, polívka Prejt A to je strašný a překrásný hodokvas Na němž jsi zdědil svou přilnavou sesli Svou houpací rakev Svůj popravčí ušák Však slyš: Hlupák neumí neumírat A přece neumírá Nežil totiž nikdy, aby mohl zemřít Ten, kdo objevil pravdu, ožil A ten je v nebezpečí smrti Neboť žije ode dne Kdy přišel Pán Dokud jsem se plazil městem Záměstím a planou zemí Měl jsem jenom matku Byl jsem okem v kobce Kyprých řas; Však ode dne, kdy přišel Pán Já matku mám – i otce A pod nohama tlakovaný třas A řasy, které ten třas vyviklal a smetl Mám na komínu olovnatý trůn I teplé doupě v mokrém plotu A ten plot je živý Ve své šedi Kráčel jsem po mnoha cestách A divizny vědí Že jsem celá léta pojídal Jen prašné květy divizen; Však ode dne, kdy přišel Pán Znám pravý hlad i pravou sytost Vyznanou ve vděčné vizi Divize I můj vlas se mastně leskne Morkem těžkých parostrojů Roj tkalcovských bucharů tká Překrásné a strašné sny Jež nad městem se němě pnou Jak valníková plachta Bludné báně Sto snů do hlav putuje A vniká poštou potrubní Usmívá se paní vrátná Přidělená čtvrté bráně Že jak to tak rachtá; Však já jsem ve snu bdělý Ode dne, kdy přišel Pán A hřmotně jeho dokonalá Moudrost ke mně Promlouvá Slyš Neboť vyslala mne síla! Jsem první a jsem poslední Jsem ctěná a jsem poplivaná Vědění a nejapnost Jsem šplouchající prázdná vana Ukrutná a slitovná Jsem mírem, který zasel válku Jsem červotoč v katafalku Jsem ta, jež je bezbožná A jejíž bůh je velký Jsem ta, jež je jalová A mnoho je mých synů Jsem svého otce maminkou A vlastní sestrou svého chotě Který je mou ratolestí A který mne seslal slotě A jsem jeho sousedem Co svítí lidem do schránek A blokuje balkon Aniž vyjde z bytu Proč se štítíš mého strachu Proč proklínáš mou hrdost? Vlepena jsem kanagomem Ve všech děsu leporelech A jsem pevnost podlomených Jimž se kosti v tělech Děsem vrtí Jsem ta, již zvou zákonem A ty jsi nazval bezuzdností Jsem ta, již zvou životem A ty jsi nazval smrtí Slyš! Jsem netknutelný horizont A jsem i svážnou kolejí Já stojím hrdě přede vším A za vším skrytě nitě mnu Tak porno jsem i záporno A psem jsem i z psa salámem A svornou jako proradnou Již miluješ a chtěl bys tlouci Arcicudná pedagožka I mrouskavá kurva rkoucí: Snožmo nelze cvičit Pozdrav sumci Já obdělávám černozem Jsem jednočlenným kolchozem A morem, který klasy žne Jsem válcovnou i valounem Psem jsem i z psa salámem A kandovaný v žluči křen Já lakem jsem i lakmusem Jsem tichem, hlučným stereem Jsem levý kanál, pravý kanál Do obou se vlévá láva Přeludem i rojnicí Jež spečené lži rozčesává Já jsem jménem pazvuku I zvukem toho jména Je sto tváří příjemnosti V bufetech a krmném hříchu V mrzkých vášních, výspách pychu V poprchavých potěchách Jimž oddáváš se V sebeklamu pouště Dokud neprozříš A nevyhledáš Místo, jež je Klidodárně Příjemné A tam mne nalezneš A budeš žít A znovu nezemřeš Ani tě nebude nic svědit V neblahé míře Následuj mraky až ke kalným pramenům Jež kanou v kubících v hubicích komínů Hubících ty, kdo je staví Následuj holuby až k suchým rohlíkům Z kterých je vylomit umí jen malinké babky Jež samy se z laviček klubou Následuj strupy až ke skryté krvi A bagry ke studnám Které jak nešťastní hadové tráví Kdykoli chtějí z nich pít Následuj prejtu tok až ke třem lalokům Laloky k chlebíčkům Chlebíčky k masitým Mrakům Následuj strupy až ke skryté krvi Polykej déšť Půjdeš tak rovně i bokem A užasneš Nad tím co je A jak to být nemusí Ode dne, kdy na svět Který být neměl Přišel Pán Umbrtka Pán Ano, ten brundibár od Kostečků